V nebi je klimatizace. Vpekle ne. - V nebi je klimatizace. V pekle ne.

Temnota a chlad, při kterém v žilách tuhla krev. Kap… Kap… Vlhkost a zatuchlina drancovaly čerstvý vzduch a zdi zaprášené chodby lemovala plíseň. Kap… Kap… Ze stropu ukápla ledová kapka, dopadla přesně do středu plýtké kaluže, jež se rozrůstala kvůli vlhkým a chladným stěnám.
Na samém konci chodby se majestátně čněly loučí spoře osvětlené dveře. Symboly do nich vytesané skýtaly mnohá tajemství a na pohled působily poskrovnu strašidelně. Plné zvláštností, kterých si hned nevšimnete, tak jako byste si hned nepovšimli dvou klíčových dírek, které jen vyčkávaly, až nastane čas a ony odemknou bránu tajemna. Přede dveřmi postávala osoba oděná v kápi. Byl to muž. Nervózně pošilhával k druhé straně chodby, avšak hleděl jen do černo-černé tmy. Zřejmě očekával něčí příchod.
Po minutách dráždivého ticha, do kterého zaznívalo jen dunivé kapkání vody, se chodbou rozlehl tichý klapot bot. Neznámá zahalená do hávu tmy se k němu blížila a kroky nabývaly větší a větší hlasitosti. Kap… Klap… Zamžoural očima, ale viděl jen mlhavý obrys oné postavy. Klap… Klap…
Zvučení kroků a jejich echa utichlo a z temna se vynořila doslova ďábelská žena. Černé lesklé lokny jí sahaly po lopatky, svůdný korzet zdůrazňoval dokonalost jejího těla, stejně jako přiléhavé kalhoty. To vše v černém, i hábit, co přes sebe měla přehozený byl tmavý jako noc.

„Hm, už jsem myslel, že nepřijdeš,“ poznamenal mírně vyčítavě. Povýšeně se pousmála a přistoupila blíže ke dveřím.
„Na minutu přesně. Nikdy nechodím pozdě,“ opáčila. Oba zalovili v kapsách svých hábitů a vyňali každý jeden klíč. Klíče byly zašlé, a přitom krásné. Oba stejné, a přesto jiné.
„Vskutku, ale nikdy se mi nepovedlo být tu před tebou.“ Zasunuli klíče do klíčových dírek a zároveň jimi otočili. Každý na jinou stranu. Ozvalo se cvaknutí zámků a žena vztáhla ruku k vystouplému symbolu vedle klíčových děr. Polovina připomínala znak hippie a ta druhá pentagram.
„Asi sis dal na čas,“ zkonstatovala suše a posunula symbol o pár palců dolů. Sloužil vlastně jako klika.
Muž mírně zatlačil do dveří a ty se bez jakéhokoliv hluku otevřely. Překročili práh, dveře se za nimi samy zavřely a vstoupili do velice útulné místnosti. Na podlaze měkoučké koberečky ve veselých barvách, ale i v kontrastních temných, aby se ta přehnaná veselost vyvážila, příjemné světlo proudící z lustru, ale i ze svíček rozmístěných po celém pokoji a uprostřed stály dva nízké stolíky obklopené sedacími pytli. Jeden ze stolků, ten o něco menší, pokrývala šachovnice bez figurek, a čajová konvička, šálky a víno se skleničkami na stolku vedlejším navozovaly v místnosti uvolněnou atmosféru.
Hábity odložili na zem, a pak se pohodlně rozvalili na sedací pytle. Když si muž svlékl hábit, konečně mu bylo vidět do tváře a odhalily se i jeho dlouhé hnědé rovné vlasy. Tvář neměl vůbec vrásčitou, spíše svěží a mladistvou. Věkově byli ti dva asi na stejné úrovni…
„Přejdeme k věci?“ navrhla a nalila si karmínové rudé víno do skleničky.
„Budiž, můžeme začít,“ odsouhlasil a také si nalil, avšak ne víno, ale čaj.
„Bože, to musíme pokaždé hrát tohle?“ tázala se ďábelská dáma protestantsky a ukazovala na černo-bílou hrací desku.
„Nemusíme, ale šachy jsou… seriózní. Chceš si snad zahrát svlékací poker?“
„Poker zrovna ne, ale co takhle Dámu? Abychom zůstali u těch seriózních šachů…“
„Jak je libo. Hm, možná bychom si někdy měli zahrát něco úplně jiného, bílé začínají, tak mám zase výhodu.“ poznamenal věcně a na šachovnici se odnikud vzaly bílé figurky s drobnými štítky, na kterých bylo na každé něco napsáno.
„Nestačím se divit, Bože, ty jsi po těch staletích ještě galantní a férový,“ řekla nadmíru sarkastickým tónem. Pohlédla na svou polovinu šachovnice. I tam se z rázu objevily figurky, jenže černé.
„Budu to brát jako kompliment, Ďábel.“
„Ber si to jak chceš, hlavně už začni.“
„Dobrá, dobrá, o koho hrajeme?“
„Sirius Black. Je to ale fešák, v nebi by ho byla škoda.“ Při těch slovech se její smyslné rty zkřivily do šibalského úšklebku a v černých očích, v níž by se člověk utopil, zableskly rudé plamínky.
„Je dobrý, patří do nebe,“ odporoval Bůh zcela klidně. Posunul figurku „Pomocná ruka kamarádovi“ a upil ze svého šálku.
„No, to se ještě uvidí. Zlo má v krvi…“
„Krev to tak ovlivní…“
„Hříchů má na peklo dost,“ ohradila se Ďábel a na prst si znuděně namotávala jeden z neposedných pramínků vlasů.
„Mír, sestro!“ odvětil žoviálně.

* * *
V láhvi již zbývalo jen pár kapek krev připomínající tekutiny, svíčky pomalu dohořívaly, podstavce byly zalité voskem a na šachovnici stály už jen dvě dámy. Bůh s blaženým výrazem pokuřoval vodní dýmku, Ďábel si pro změnu zapalovala dlouhou úzkou cigaretku.
„Ách,“ zívnul, „nějak to nemá konce.“
„Pravda, ty dámy se honí jako kočka s myší, ale konec v nedohlednu,“ přisvědčila otráveně a potáhla.
„Tohle nemá cenu… A člověk by řekl, že remíza je možná jen v šachu.“ Zrakem spočinul na figurce „Láska a přátelství“ a na její protivnici „Šikana Severuse Snapea“, potom se rezignovaně zabořil do sedacího pytle, na němž napůl ležel.
„A když uvážíš, že ani jeden z nás není člověk…“
Bůh už na to nic neodpověděl, lusknul prsty a na jednom z volných sedacích pytlů se octl pohledný mladík s aristokratickými rysy, černé vlasy mu s jakousi nedbalou elegancí spadaly do tváře a oči… V mračnech těch stříbřitě šedých očí se skrývala upřímnost a touha bezstarostně se zasmát.
„Eh? Kde – kde to jsem?“ začal Sirius zmatkářsky. „A jak to, že vypadám tak, jak jsem vypadal, když mi bylo dva a dvacet?“ pokračoval.
„Mír, bratře! Seš… No seš tu. A seš tu, aby sis vybral,“ dal se do vysvětlování Bůh. Jeho vylepšená vodní dýmka míru už začala působit.
„Vypadáš tak, jak chceš vypadat, a řeknu ti, takhle vypadáš skvěle,“ doplnila Boha Ďábel a neodpustila si poznámku narážející na Siriův vzhled.
Tichošlápek se rozkoukal po místnosti, zkoumavě přejel pohledem Boha i Ďábel a vypadal, že jim vlastně nerozuměl ani slovo.
„Moment, jsem mrtvý?“ ujišťoval se.
„Jo,“ potvrdil Bůh krátce.
„A to jsem jako v nebi? Nebo v pekle? Kde vlastně jsem?“ Sirius začínal být zoufalý. Ti dva nebyli příliš mluvní a on neměl páru ani dým o tom, kde se nachází, a co s ním bude.
„Jsi někde mezi. A proto tu jsi. Máš možnost vybrat si kam jít, buď tam nahoru za těma cvokama do Woodstocku - nebe, nebo dolů do Dark side night - peklo,“ obeznamovala ho polopaticky.
„A to si takhle můžou vybrat všichni?“ podivil se.
„Ne, ale nemůžeme to dohrát… Tak se rozhoduj, každopádně, Peace and Love!“
„Jsi nepoučitelný, Bože. Na mír a lásku všechny nenalákáš, to už i ty kytičky jsou efektivnější,“ popichovala Boha Ďábel.
Siriusovi svitlo. „Hele,“ začal opatrně, „nemohl bych do nebe i do pekla nakouknout, abych měl jednodušší vybírání?“ Koukal na ně psíma prosebnýma očima.
„Když ti to pomůže…“ Tentokrát luskla prsty Ďábel. Stejně tak, jak se Sirius z ničeho nic objevil, tak i zmizel.
„Dáme sázku?“ zazubil se Bůh.
„Proč ne, že? Sázím na peklo samozřejmě, a když vyhraju, budu si moct vybrat pět mrtvých, které mi dáš,“ sdělila a vítězoslavně se zašklebila.
„Platí, když vyhraju já, požaduji totéž.“
Ďábel znovu luskla prsty a Sirius opět seděl mezi nimi.
„Tak co? Jak ses rozhodl?“ ptala se dychtivě a plna očekávání ho propalovala očima.
I Bůh zpozorněl a čekal na Siriovu odpověď.
„Nebe,“ odtušil prostě.
„Nebe? Proč pro Boha nebe?“ zahořekovala Ďábel, rozhořčená díky své prohře.
„V nebi je klimatizace. V pekle ne,“ opáčil a nasadil oslnivý úsměv, tak jak to umí jen on.
„Flower power, seš kouzelník, není liž pravda? Takže ty schody blíž ke dveřím,“ nasměroval ho Bůh, který právě vyhrál sázku s Ďáblem a patřičně si to užíval.
Black tedy vstal, obešel Boha, Ďábel i se sedacími pytli a zamířil k těm osudným schodům. Cestou minul dvoje padacích dveří a nejistě vystoupil na první schod. Když vzhlédl vzhůru, naskytl se mu pohled aspoň na tisícovku schodů. Poklesla mu brada. Tohle vystoupat přece bude trvat celou věčnost!
„Ehm, není nějaká kratší cesta?“ ptal se vyděšeně. Odpověď mu ale byla jasná předem.
„Není, drahoušku, kdybys nebyl tak rozmazlenej a nepotřeboval klimatizaci, mohl ses těmi padacími dveřmi sklouznout až do pekla, aniž by ses namohl!“ Ďábel ještě pořád nepřekousla, že ji Sirius tak podle připravil o vítězství.
„Tak už se tak nečerti…“ zasmál se Bůh a nabídl Ďábel ochutnávku své vodní dýmky míru.